Valašské Bolzano

Jsou setkání, která neuspěcháte. Musíte je nechat uzrát, jako víno na vinici či láhev ve sklípku. Musíte si na ně počkat a musíte si pro ně dojít. Nebo – v našem případě spíše dojet…

S panem Ivem Molitorem z firmy Moub interier s.r.o. se již nějaký čas známe. Vybavil si (nebo tedy spíše doslova vymazlil si) našimi světly a vypínači svůj soukromý sklípek v malebné vísce uprostřed lesů, vod a kopců zvané Prostřední Bečva. My jsme se za ním vypravili na Den dětí. Přesně v 08:07 minut parkujeme u malého motorestu, a tak trochu s obavami, zda to není příliš brzy, vytočíme jeho číslo. Na druhé straně se ozve: „Jé, já jsem ještě v pyžamu, ale do 10 min. jsem tam pro vás.“ Jak řekne, tak i činí. Deset minut nato se už proplétáme uličkami vísky až „na místo činu“. Chaloupka se vyloupne kousek za statkem a přilehlou pilou. Pan Ivo nás navádí, kde máme zaparkovat a než se tak stane – kyne rukou přes ulici na sousední chatičku a s patřičnou hrdostí pronáší, že tam je ona vymazlená vinárnička.

Rozhovor je úplně bezprostřední. Pan Ivo nás zve dál do jejich domku, který s se sklepní vinárnou chatou sousedí. Okamžitě na nás dýchne Itálie. Každý detail, každý kus nábytku, dlažby, stěny… vše je tu doslova vyladěné. Než se nadějeme, milá paní Molitorová, nám v kouzelných keramických šálcích, které vypadají jako miniaturní plecháčky, připraví kávu a rozhovor plyne a plyne…

Dozvíme se, že láska k Itálii, k italským produktům a řemeslu, vznikla velice záhy v mládí, kdy tam pan Ivo zhruba ve 20ti letech začínal jako pomocník na stavbách. Tehdy třídil a čistil cihly. Pak přes sběrače jablek nebo obkladače prošel ještě mnoha dalšími profesemi, vše se učil od italských mistrů, vše si osahal a když pak později sám získal zakázky na stavební práce a založil firmu, své znalosti a um předával dále svým zaměstnancům a dělníkům.

Dnes jeho stavební firma Moub interier s.r.o. působí jak u nás v Čechách, tak i na území Itálie. Jak sám říkal, Itálie je jeho veliká láska a působí tam již 29 let. „A proč Moub interier?“, ptáme se. Manželé se rozesmějí a líčí nám historku o jednom zaučujícím se dělníkovi, který tuhle Molitorovu školu života nazval zkratkou MOUB – neboli Molitorovo odborné učiliště Bolzano. Inu ujalo se!

Uprostřed přírody nasloucháme povídání obou manželů. Pořizujeme si pár snímků venkovní kuchyně, stylových kořenek a detailů nábytku. Pak také přecházíme přes ulici do rozbudovaného objektu chaty s vinárnou. „Tady bude bydlet maminka ženy,“ říká pan Ivo a s laskavým dovětkem, že má skvělou tchyni doplňuje: „Lepší než tchyně v baráku, je tchyně v baráku naproti.“

Obejdeme chatku a zjistíme, že sousedí s potokem. Opět na nás dýchne lehkost bytí. Jako bychom byli snad v Provance nebo někde u moře… Jen tady místo něj šumí les a potůček.  Na zahradě vidíme skleník s rajčátky a salátem, obsypané keře rybízů a borůvek, … a kousek dál už vyrůstají základy budoucí vinice. Vše je zatím v procesu, vše se dobudovává. Vše si pan Molitor dělá sám, vybírá materiály, kombinuje… Detaily řeší s paní. Doplňují se… Zaujmou nás našedo natřené trámy, které stavbě na několika místech dominují. Lemují přístřešek s budoucím posezením, velkou terasu v patře i malé vyvýšené posezení u vstupního vchodu. Po krátké prohlídce malebného vnitřku a patra se spouštíme do příjemného chládku vinárničky. Všude je vidět řemeslná kovářská a dřevařská práce. Konečně tady vidíme na stěně i naše porcelánové krasavce Garby, uvnitř vinárničky povrchové vedení a světla.

Pan Ivo se rozzáří. Hned po otevření dveří je vidět s jakou láskou a péčí to tady zařídil. Fotky jsme sice viděli už s předstihem, ale takhle naživo je malebnost sklípku doslova hmatatelná. Detaily vlastně všeho, co tady vidíme, krásně vyzní. Deska stolu sem prý doputovala až z Indonésie a aby ji dostali do prostor sklípku, museli vybourat okno. Dostanu skleničku vína (+ lahvinku na večer) a střídavě naslouchám hovoru pánů nebo se bavíme s paní. Mezi focením, a že je opravdu co fotit, pořizuji i jediný společný snímek obou pánů. Až později si všimnu, že pan Molitor na něm přivírá oči. Byla jsem u toho, a věřte mi, že blahem – nebo spíše „bláhem“ (ten druhý na snímku je totiž náš pan ředitel – pan Bláha).

Ač bych chtěla říct, že čas plyne pomalu – plyne rychle. Dvě hodinky utečou jakoby nic. Ptáci zpívají a pan Ivo ozobává plodící strom moruše. Vracíme se na terasu jejich domu a ač by se našlo témat a povídalo dobře ještě moc dlouho, nakonec se loučíme. Molitorovi míří někam dále za dobrodružstvím. Víkend začíná. My míříme zpět domů zpracovat to, co jsme zachytili a předat to dál.

Po cestě rozjímáme a říkáme si, že je fajn viděl lidi, kteří dávají prostor tomu, co prodáváme, co milujeme. Kteří mají stejný cit pro detail a všemu, co dělají, dávají nejen další rozměr, ale i vdechují duši.

Jsou setkání obvyklá. A pak jsou tu ta, která už tolik obvyklá nejsou. Která nás samotné překvapí. Už jenom proto, že málokdo z našich zákazníků nás tak mile přivítá ve svém soukromí.