Letošní podzimní Praha je zvláštní. Z pohybu v ulicích jsme navzdory koronavirovému děsu v prvotní chvíli nadšení. Žádné davy. Na Karlův most můžeme každý zvlášť, aniž bychom se neustále obávali, že jednoho z nás ztratíme v davu. Kýčovité krámky mají povětšinou zavřeno. Ulicemi jde projít, jsou volné. Praha dýchá. Je tu jen hrst lidí, kteří to nevzdali. Špetka turistů. Slyšíte češtinu, která tady dříve nebyla k uslyšení. Najíte se za relativně normální cenu, pivo si lze dát i za pouhých 39 korun – tedy levněji než třeba na Pustevnách. Podobný scénář se opakuje na notoricky známých místech jako je Pražský hrad, Náplavka, Staroměstské náměstí, Malá strana atd. Jediné místo, kde je poněkud těsněji je metro. Z počátečního nadšení nás mrazí. V čtyřhvězdičkovém hotelu pro desítky lidí, je nás 14. Cena za pokoj se vyrovná apartmánu na jihu Moravy.
Nejen za Jelínkem do Prahy
Jsme tu pracovně – více méně. Ale čas na procházku se najde vždycky. První zastávkou je rohový dům na malé Straně. Je to bývalý domeček herečky Slávky Budínové. Opuštěný, poničený povodněmi a v dezolátním stavu jej v roce 2011 koupila firma R. Jelínek. Postupně jej opravila a vybudovala v něm zázemí pro vizovické MUZEUM SLIVOVICE. Interiér tak zdobí produkty notoricky známé likérky a je zde umístěn i archiv destilátů. Díky zajímavé projekci, reálným exponátům a exkluzivní 5D show s virtuální realitou tak máte jedinečnou možnost odhalit příběh jejího vzniku. Ve vrchních a dostavěných prostorách Muzea se pak nachází jednací prostory, kde jsou umístěny naše zakázkové vypínače z kolekce 1950. Ty jsme se také vypravili nafotit. Byla to krátká, ale o to víc osvěžující návštěva. Málokdy se dostaneme k focení našich produktů v takto zajímavých interiérech. Dodatečně děkujeme za možnost toto muzeum navštívit.
Více o Muzeu slivovice R. Jelínek včetně fotografií naleznete v referencích zde.
Další zastávkou bylo jednání kolem chystaného produktu firmy NeNo design. Půjde o rodinnou stolní hru a podrobnosti vám brzy vyzradíme. Toto poněkud delší jednání nám zabere většinu pondělního odpoledne. Potom už jen odpočíváme ve společnosti našich do Prahy přesídlených starších dětí. Jdeme s nimi na pivo k Pinkasům a pak navštívit terasy nad Lucernou. Je konec jednoho z posledních letních dnů. Zapadá sluníčko. Mimořádný zážitek.
Úterní ráno nás pak zanese o pár ulic od našeho hotelu dál. Navštívíme tam paní Marii z firmy Anglický styl s.r.o. Vypadá to, že si zamilovala naše retro produkty a chce je použít při realizaci jedné ze svých velkých zakázek. Společně debatujeme téměř dvě hodiny, ale je to jakoby nic. V příjemné společnosti, čas utíká jak splašený kůň. Domlouváme pár obchodních detailů a pak už máme jen volno. Kufry bezpečně odpočívají v úschovně hotelu a čekají na vyzvednutí, až půjdeme k odpolednímu vlaku, jenž nás doveze domů. Můžeme se toulat ulicemi Prahy. Tady musím zmínit zastávku v úžasné kavárně IF Café Ivetky Fabešové a její dezert zvaný citrón. Fámy o něm jsou pravdivé. Fakt nemá chybu.
Jinak jak už jsem předeslala v úvodním odstavci – z pohybu Prahou nás začíná mírně mrazit. Přinejmenším je ten pocit zvláštní a těžko popsatelný. Na jedné straně veliká příjemnost, ale zároveň jakási hrůza a silný pocit sounáležitosti s těmi poctivými, kteří museli a musejí pozavírat své krámy a přestat podnikat. Podruhé procházíme přes Karlův most někdy ke třetí hodině odpolední. Stejný obrázek jako včera. Voda ve Vltavě jako by najednou byla nějak čistší. Přistávají na ní v houfech labutě.
Vyzvedáváme si kufry z hotelu a míříme na nádraží. V čekárně přepravce odkládáme stranou roušky a dáváme si odpolední cappuccino. Dýchá se nějak těžce. Káva má nahořklou chuť.
Jsme ale optimisté. I tohle se přežene. Musí.
Vaše NeNo