Vstávat ve tři hodiny ráno, to není nic příjemného. Nicméně, venku je docela teplo a ve vlaku dostaneme kávu zdarma a švestkový koláč za 10 korun. No neberte to! Svět se zdá být v pořádku. Máme nasmlouvaných pár schůzek a po dojezdu do Prahy nás čeká ještě další kus cesty do Pece pod Sněžkou. Jen vyměníme dopravní prostředek, a sice vlak za auto.

Všechno probíhá podle plánu a v poledne už jsme v Nové Pace, dáváme si oběd a voláme si z jednou ze zákaznic, u které jsme byli domluveni na schůzku po poledni. Bohužel ji ruší a nemá na nás čas. Vzhledem ke spoustě hodin na cestách jsme tímto přístupem dost rozčarovaní, ale bereme to optimisticky. Když to nevyšlo tentokráte, vyjde to jindy. Nebo zvolíme jinou cestu komunikace.

A tak začínáme improvizovat. Rozhodneme se cestou navštívit velkoobchod, se kterým úspěšně spolupracujeme. Voláme do Vrchlabí, všechno klapne a o hodinku později už sedíme s panem Šeredou ze Soneparu s.r.o. u sklenice studené vody a povídáme si. O tom, co chceme, co můžeme a jakou cestou se bude ubírat dál naše vzájemná spolupráce. Všechno vypadá slibně. Jsme plní nadšení a budoucnost vidíme dobře. Asi po hodince a půl vyrážíme dál. Do Pece pod Sněžkou na Pražskou boudu, kde se ubytujeme a hned se i vydáme na příjemnou procházku. Krásné horské prostředí k ní přímo vybízí. Nebyli bychom to ani my, abychom s sebou nevzali i naše dva hrdiny – Kapuletovou a Monteka. Viděli už kus světa, tak proč by neměli vidět i pěkný kousek České země. Cestou na Černou Horu je i vyfotíme, dáme si společně stejnojmenné pivko a z okna našeho pokoje pak posloucháme společně, když zvoní Klekánice. Cestou z procházky se díky „nevymáchané puse“ dokonce dostaneme i do interiéru Boudy Helena, kde jsou naše vypínače, zásuvky a svítidla. Provede nás příjemný mladík z personálu. Mimo sezónu a přes týden mají ještě zavřeno. Ani tady nám domlouvaná schůzka nevyšla. Po důvodech nepátráme, jsme rádi, že jsme se sem nakonec podívali a odnášíme si aspoň několik snímků a určitě příjemný pocit s touhou se sem někdy vrátit a ubytovat se.

Druhý den brzy ráno vyrážíme s nadějí za paní, co nám odřekla schůzku včera. Nebere nám telefon a když ho konečně vezme, pořád nemá čas. Domluvíme se tedy na zaslání dotazů mailem a zamíříme do Jičína. Ne za Mankou, Rumcajsem a Cipískem, nýbrž za samotným Papežem. Tedy Martinem Papežem, který je stolařem a podle nás opravdu umí. Jsme tam trochu dříve, takže máme čas si i v rychlosti prohlídnout jičínské náměstí, vylézt na věž a pokochat se sice malou, ale kouzelnou židovskou synagogou. Pak už naše kroky míří za ním. V jeho dílně to voní. Pokud jste někdy byli ve stolařské dílně, víte jak. Po chvíli jsme sice od pilin, ale vidíme pana mistra přímo v akci. Moří, natírá a patinuje naše rámečky. Vypráví nám o své práci a my jemu zase o té svojí.  Obdivujeme několik starých kousků nábytku, které tam má k renovaci a dozvídáme se také o tom, jak vznikají kousky nové, které starobu pouze imitují. Martin není sériový výrobce, dělá výhradně na zakázku. Proto je i pro nás někým výjimečným. Každý kus si osobně převezme, podívá se na něj a udělá pro něj to nejlepší, aby sloužil dále.  Vyprávíme si tak zhruba hodinku a půl přesouváme se zpět do matičky stověžaté.

Tady nás už čeká více méně spíše osobní program. Vyfotíme ještě naše dva porcelánové hrdiny těsně před cestou na koncert Depeche Mode a jdeme se bavit. Následující den cestujeme zpět na Moravu. Ani předjednané čtvrteční schůzky nám nevyšly. Nedá se nic dělat. Vyjdou jindy anebo někde jinde.

Na každou z nich se už teď těšíme.

Váš tým NeNo design Ltd.